Antropologický výzkum
|
|
Antropologický výzkum |
Cílem antropologického výzkumu v
oáze El-Hajez je pokusit se zodpovědět otázku týkající se diskutovaného původu
el-hajezské populace a přispět tak k objasnění biologické minulosti této z
historické i evoluční perspektivy důležité oblasti. K tomuto účelu slouží řada
morfologických a genetických znaků hodnocených u současných a historických
populací severovýchodní Afriky. K řešení výše zmíněné problematiky je používáno
více tradičních i moderních přístupů, které přináší nové a zajímavé poznatky.
Pro analýzy kosterního materiálu máme prozatím k dispozici populační vzorek
třiceti jedinců ze skalní hrobky v Bír el-Šovíši datované do období 2.–4. po Kr.
Vzhledem k tomu, že kostry nebyly v anatomické souvislosti, jsou následné
demografické analýzy podstatně omezeny. Nicméně bylo možné určit, že v hrobce
byli uloženi většinou dospělí jedinci s rovnoměrným zastoupením mužů a žen a
několik dětských koster.
Pro zjištění, zda byli v hrobce příbuzní jedinci, je hodnoceno více než 50
epigenetických znaků na lebce. Jde o drobné anatomické odchylky, které jsou
geneticky determinovány a pro které je charakteristický nízký populační výskyt (obrázek
1). Míru příbuznosti lze pak odvodit, známe-li frekvenci výskytu hodnocených
znaků ve sledované populaci.
Nalézt odpověď na otázku populační příslušnosti zkoumaných koster není snadný
úkol, neboť je známo, že genetická i morfologická variabilita populací
anatomicky moderního člověka má klinální charakter, to znamená, že rozdíly mezi
skupinami jsou gradientní a jejich znaky se vzájemně překrývají. Zaměříme-li se
na morfologii lebek v severovýchodní Africe, dosavadní poznatky ukazují, že
jejich variabilita má spíše homogenní charakter, což je vedle geografické polohy
a biokulturních aspektů odrazem nepřetržitého stěhování a přeskupování
různorodých skupin a populací. Přesto je morfologie lebky, zejména její
obličejová část, považována za vhodný zdroj informací o lidské variabilitě a
často používána k nalezení klinů a rozdílů mezi populacemi. Pro tyto účely jsou
nalezené lebky analyzovány metodou geometrické morfometrie, která přináší
možnost popisovat vybrané útvary v 3D prostoru a následně je statisticky
zpracovávat. Tato moderní metoda má v současnosti stále širší uplatnění a to
nejen na poli antropologie. Data k analýze byla naměřena pomocí 3D kontaktního
digitizéru MicroScribe G2X (obrázek
2), který umožňuje přesně zaznamenat 3D polohu význačných bodů (obrázek
3,
obrázek 4).
Pro přesnější interpretaci výsledků je žádoucí zahrnout do analýzy příslušné
srovnávací populační soubory týkající se našeho vzorku jak geograficky, tak
časově.
Znalosti o el-hajezské populaci obohacuje i hodnocení patologických jevů na
studovaných kostrách, což může přinést poznatky o jejím zdravotním stavu,
případně o životních a sociálních podmínkách, ve kterých tato populační skupina
žila. Mezi nejzajímavější nálezy bezesporu patří nádor na lebce dospělého
jedince (obrázek 5),
pro jehož přesnější diagnostiku je plánováno podrobnější histologické vyšetření.
V rámci genetických znaků jsme se zaměřili na mitochondriální DNA (mtDNA), která
je dnes v populačně genetických studiích předmětem širšího zájmu (obrázek
6). Skutečnosti, jakými jsou sekvenční variabilita, maternální dědičnost
apod., předurčily mtDNA k využití při studiu lidské evoluce (např. teorie
determinující původ lidského druhu či práce popisující evoluční vztahy mezi
jednotlivými lidskými populacemi) a odvození migrace sledovaných populací. Na
základě dat z recentních populací lze získat informace o demograficky významných
událostech, které se odehrály v minulosti.
MtDNA data zasazují Egypt na rozhraní dvou geneticky odlišných oblastí –
východní a severní Afriky. Ve východní Africe se častěji setkáváme s původními
(nejvíce diverzifikovanými) subsaharskými liniemi. Severní Afriku lze geneticky
rozdělit do dvou skupin – jedna je složená z populací nilského údolí a Libye a
druhou tvoří populace Maghrebu. Frekvence subsaharských komponent v těchto
oblastech kolísá a je zde zaznamenán větší výskyt linií ze západo-eurasijské
větve, což poukazuje na dávné zpětné migrace z Předního východu, respektive
Evropy. Zajímavé také je, že některé populace ze severního Egypta jsou
podobnější evropským haplotypům více než populacím ze severozápadní Afriky.
Údolí Nilu sehrálo v biologické historii této oblasti důležitou úlohu. Má se za
to, že tvořilo jednu z cest při šíření anatomicky moderních lidí z východní
Afriky, kam je zasazen jejich vznik a následně pak i v posledních deseti
tisících letech, kdy byl vlivem vysychání Sahary život i pohyb tamních obyvatel
omezen na oblasti s uchovanými vodními zdroji. Výskyt subsaharských znaků
(podobně jako v případě morfologických znaků) má zde klinální charakter.
Genetická diverzita mapovaná v oblasti nilského údolí potvrzuje dřívější či
pozdější migrační proudy v obou směrech, ovšem aniž by došlo k homogenizaci
mtDNA genofondu.
Distribuce severního/jižního typu mtDNA ve vzorku el-hajezské populace potvrzuje
její severoegyptský statut. Více než polovina klasifikovaných haplotypů mtDNA
spadá do západo-eurasijských linií, které mohly být do severní Afriky zaneseny
jak z Předního východu, kde některé z nich pravděpodobně vznikly před přibližně
50 000 lety, tak z Evropy během posledních 10 000 let. Detekovali jsme přibližně
20 % subsaharských haploskupin, což je poměrně více než u některých populací v
údolí Nilu, a naopak některé haplotypy charakteristické pro tuto oblast nebyly v
oáze El-Hajez pozorovány. Více informací o této problematice je popsáno v článku
„Původ egyptské populace z oázy el-Hajez – předběžné výsledky analýzy mtDNA“ (http://www.natur.cuni.cz/~hmc/sbornik2006-5.pdf).
Vedle mtDNA je v populační genetice věnována pozornost Y-chromozomu, jehož
analýza je v blízké budoucnosti plánována. Obdobně jako v případě mtDNA, jde o
uniparentální přenos genetické informace, v tomto případě ovšem pouze přes
mužskou linii. Y-chromozomová variabilita také souvisí s geografickou polohou a
napomáhá tak řešit otázky týkající se původu a příbuznosti jednotlivých
populací.
